Už od té doby, co jsme pořídili toho velkého mazlíka Nimbuse 4DM, jsme byli přesvědčeni, že rozhodně musíme zdolat trať 750 kilometrů a to samozřejmě se startem z Kyjova.
28.5.2022 to vypadalo, že konečně nastal ten den. Počasí se jevilo, že bude dobré s dostatečně dlouhým intervalem až do 19 hodin večer. Ráno jsme se sešli na letišti po 9. hodině, připravili mazlíka a po půl jedenácté jsme odstartovali. Bylo to mírně později, než jsme plánovali, takže jsme na motor stoupali až těsně pod výšku TMA II Brno, kde jsme přímo protnuli pásku a ještě s motorem částečně vysunutým z důvodu chlazení jsme odešli na trať.
V tu dobu už byly mraky velmi pěkně vyvinuté, základny sice max do 1.500 m nad mořem, ale nacházeli jsme pod nimi dobrá stoupání kolem 2 až 3 m/s. Celkem bez problémů jsme pokračovali směrem na východ. Naše první otočka měla zvláštní název Nálepkovo Lake a byla asi 40 kilometrů východně Králové hole, 257 km od Kyjova. Letěli jsme v pohodě, základny na Slovensku vystoupaly do 2.000 m QNH.
Jako obvykle jsme se zhruba po 15 až 20 minutách střídali. Většinou to probíhá tak, že ten, co řídí ukončí svoji část letu dotočením do základny, pak předá řízení tomu druhému a ten pokračuje stejným způsobem, tj. letí podle své úvahy a na konci zase dotočí do základny a předá řízení. Po dobu letu toho druhého se mu do toho snažíme moc nemluvit. Ukázalo se, že to není moc účelné, každý má svoji představu, jak letět, takže spíš jen občas své názory zkonzultujeme. Naštěstí se zásadně v těchto názorech nelišíme.
Nástup do Velké Fatry nám udělal trochu problémy, což je skoro standardní situace. Tam jsme se maličko zbrzdili, protože se nám nedařilo získat dost výšky na vstup do těch rozsáhlých kopců, které vypadají dost nepříjemně. Ani dál v oblasti Donoval není pak žádné vhodné místo na přistání, takže se snažíme vždy letět touto oblastí opatrně. Ze sedla u Donoval jsme proto raději letěli do údolí jižně Nízkých Tater, protože jsme se pořád pohybovali ve výšce kolem 2.000 m QNH a níže, což není dobrá výška pro vstup do Nízkých Tater.
Nakonec jsme u Brezna dobrali 2.500 m QNH a následně najeli na hřeben Nízkých Tater a pak začala ta pravá jízda, která je s Nimbusem vždycky radost. V podstatě jenom delfínováním jsme pokračovali dál až na naší otočku. Cestou jsme točili stoupání možná jednou a to bylo ještě po větru. A co bylo velmi příjemné, že i po otočce cestou zpátky jsme proti větru, který vál kolem 30 až 35 km/h mohli delfínovat pod pěknou řadou bez nutnosti točení. Takto to probíhalo prakticky až na západní konec Nízkých Tater. Odsud jsme letěli směrem na Martin po naší trati a po přeskočení hřebene Malé Fatry ve výši vysílače u Velké Lúky jsme s překvapením hleděli na rozsáhlou frontu deště, která stála na hranicích mezi českou a slovenskou republikou a v podstatě nám zcela bránila v dalším letu.
Déšť postupoval proti nám a počasí se poměrně rychle horšilo. Tak jsme rychle museli udělat zásadní rozhodnutí, což bylo odbočit dolů na jih, kde byly vidět v dálce pěkné mraky. Ovšem mezitím jsme ztratili hodně výšky a počasí výrazně zesláblo. Z mraků v našem okolí se stali vodníci a slušné stoupání jsme pod nimi nenacházeli. Odbočili jsme o 90° na jih až ke Klaku, kde jsme potom z 1.250 m QNH museli vzít aspoň 1 m/s stoupání, které naštěstí později trochu zesílilo. Dál jsme klouzali na jih až k Prievidzi, protože nebyla jiná možnost. Od Prievidze, kde už bylo lepší počasí, jsme pak letěli velkým jižním obloukem směrem k Trenčínu, kde byla vidět mezi mraky část, kde prosvítalo světlo a hlavně tu nepršelo. Tudy jsme se tedy pokusili proskočit na českou stranu okolo Trenčína, což se nám povedlo v podstatě bez toho, že by na nás padla jediná kapka.
V tomto okamžiku se náš plán na dlouhou trať začal hroutit. Dost nás to zabrzdilo, ale přesto jsme byli ještě optimisti. Nicméně za chvíli jsme zjistili, že může být ještě hůř. Na české straně za deštěm se začaly dělat mraky, ale jejich základny byly pouze 1500 m QNH. A co bylo horší, pod těmito mraky jsme nebyli schopni najít slušné stoupání. Byly to spíš takové bubliny, než stabilní stoupáky. Takže jsme na slabých stoupáních v poměrně silném proti větru pomalu postupovali vpřed a naše hodinová rychlost v úloze se snížila na 60 kilometrů hodině, což už skoro vylučovalo možnost naši trať doletět. Nicméně jsme postupovali dál a pomalu jsme se přes Kunovice a Chřiby posunuli až k Vyškovu a tady se situace o dost zlepšila.
Zde byla vidět v našem směru na Havlíčkův Brod celkem pěkná řádka. Mírně tedy odbočovala doprava, ale to nám nevadilo, vlevo vedle této řádky stejně pršelo. Řádka vypadala aktivní, tak jsme na ní najeli a řekli jsme si, že to ještě zkusíme. V tu dobu už bylo po páté hodině a měli jsme před sebou ještě vzdálenost asi 250 kilometrů, což nebyl úplně optimistický údaj, ale šli jsme do toho.
Po řadě, která vedla přes Černou Horu na Bystřici nad Pernštejnem, jsme vyrazili. Dařilo se nám letět celkem bez problémů a postupovali jsme i proti pořád celkem silnému větru. Jen v jednom místě jsme vyklesali zhruba až do 600 m nad terénem, ale Martin, který v tu dobu řídil, najednou odbočil doleva a v tom okamžiku jsme zázračně nalítli do třímetrového stoupání, které nás zase vyneslo pod základny, a zase jsme byli ve hře. Bohužel řada končila u Nového Města na Moravě, což bylo asi 30. kilometrů před Havlíčkovým Brodem. Zde nám nezbylo nic jiného, než klouzat k Havlíčkovu Brodu pod rozpadlými mraky a hledat aspoň nějaké stoupání. Něco slabého jsme sice před Havlíčkovým Brodem našli, ale víc nás to snášelo, než jsme získávali výšku. Takže padlo rozhodnutí, že poletíme otočit Havlíčkův Brod v té psí výšce, co máme a budeme se vracet zpátky pod tytéž mraky, kde jsme byli. Snad se tam něco mezitím vyvine.
Takže jsme otočili Havlíčkův Brod zhruba 700 m nad zemí a při klouzání zpět jsme zjistili, že situace pod mraky se změnila k horšímu a už tam není vůbec žádné stoupání. Domů zbývalo ještě 130 km a po chvíli už jsme byli ve fázi, kdy jsme se začali připravovat na nahození motoru. Zapnuli jsme jistič motorové baterie, připravili si checklist, zkusili otevírání podvozku a zhruba ve 400 m nad zemí jsme ještě klouzali po na slunném a nafoukávaném svahu. A ejhle – na tomto svahu se nám podařilo najít nějaké stoupání, které dávalo v průměru tak max. 0,5 m/s. Tak jsme na něm kroužili, protože jsme stejně neměli jinou možnost, až jsme na něm vzdušnou čarou urazili zhruba 6 až 7 kilometrů a získali jsme cca 250 m výšky. Nebylo to nic moc extra, nicméně nám to dovolilo klouzat zase dál po větru, takže jsme pokračovali přízemním letem pod mraky, které vypadaly o trošku lépe. Pod nimi jsme nakonec nějaké slabší stoupání našli a za poměrně dlouhou dobu se nám podařilo získat dalších asi 300 m výšky.
Nakonec jsme před sedmou hodinou večerní dosáhli výšky 1500 m QNH, což nám umožnilo klouzat dál na hranu kopců pod Kunštátem, kde byly vidět mraky, které už vypadaly celkem pěkně. Zde se nám nakonec poštěstilo najít turbulentní stoupání asi 1,5 m/s v průměru, kde nám při každé zatáčce na stejném místě klaply dveře od motoru – znak intenzivního sání. Tady jsme vytočili do 2000 m QNH, což už byla výška na dokluz do Kyjova. Takže jsme si pogratulovali, že se nám to pravděpodobně už podaří uletět a pokračovali jsme dál směrem ke Kyjovu. U Vyškova ještě byly krásné aktivní mraky a ty nám daly v přímém letu stoupání 2 až 3 m/s, takže jsme nakonec na dokluz měli rezervu 700 m a pak už jsme jen tlačili domů.
Nakonec jsme po dlouhém boji v 19:20 protnuli pásku v Kyjově a doletěli jsme šťastně až domů. Na trati jsme strávili 8 hodin a 25 minut a výsledná rychlost nebyla velká – jen necelých 91 kilometrů v hodině. Ale v každém případě jsme byli šťastní, že se nám podařilo uletět celou trať, protože to bylo perných 750 km.
Ing. Lubomír Motl
Související obrázky:
